Sám v sebe

Čumim na tu oblohu,
nic mě nedonutí,
začít se modlit k bohu.
Jsem sám na tom voru.
Který je plný děr
a potápí se dolů.
Každý sám za sebe,
tady není žádný spolu.

Každé ráno vstávám
a čumim na to nebe.
V jediné co věřím,
tak vážně jenom v sebe.
Jdu po cestě,
která nevím kam vede!
Hodně mi toho dává
a hodně si to bere.

Sedím a poslouchám,
jenom ten tikot hodin.
Jedu si po své dráze,
stejně jako James Colin!
A jak to bude dál,
nech na mě ať si zvolím!
S veškerou špínou,
co za sebou vodím!

Teď už vím, že život
se nečte jako poezie!
A že co je mrtvé,
víckrát už neožije!
Není to jenom symfonie!
Jediné co dokážeš slyšet,
Jak tvoje srdce bije!
Po další ráně,
co se ti do něj vryje!


Moc dobře vím,
každý z nás má srdce plné jizev!
A že ne všechen bordel,
se dá jen tak sklízet!
Někdy prostě není lehký,
jen tak vzhůru vzhlížet.
Někdy se nepíše šťastný konec
jako v milionech knížek.

Každému z nás tečou slzy,
když něco neskousneme!
A je jedno co to stojí,
ať peklo nebo nebe!
Podvědomě prostě víme,
co doopravdy chceme!
Tak nestojíme na místě,
Pořád k cíli jdeme!

Podvědomě stále zakrýváme,
každý svůj strach.
Z toho že bojíme,
udělat další tah.
Že naše srdce bije,
jak na poplach.
Nikdo se nechce odrážet,
z toho hlubokého dna!

Každý z nás chodí,
v nasazené masce.
A většinu co je v něm,
raději všem zapře.
Jen pár lidí vše pozná,
jen po tónu hlase!
A opravdu jen pár lidí,
ty plameny hasej!