Když sady umlknou a nocí k jaru mží, z luk slavík přilétá a zpívá nad růží. Růže však nevnímá a zpěv ji nedojímá, při hymnu milostném se kolébá a dřímá. Nezpíváš tak i ty pro krásu bezcitnou? Dej pozor, básníku, na sen a touhu svou! Nechápe, necítí, je pro básníka němá: díváš se - rozkvétá: a voláš - slůvka nemá.