Stařík a kocour

I vyšel stařík z domu ven, aby chvíli zanevřel.

Tisknouc hůl šel stařík dnem, sem tam postál, poté šel.



Slunce v mračnách tonulo, jemu blízké čas už svál,

bylo chladno.. ponuro, pokračoval stařík dál



To co cítil, dobře znám,

cítím to, když nespěchám



pustá to vesnice, propadlé střechy,

nebylo dědice, na plůtkách mechy



ty jenž tu žili, stařec pak zval,

a ty co projížděli, alespoň znal



vzpomínal na dívku, co kdysi zapomněl,

míti ji nablízku, byl by se uskromněl



I usedl stařík v lavici z kamene,

před sebou fontánu, nebylo pramene.



V okrasné zahradě, kdysi ji políbil,

na kopci na hradě, lásku tím přislíbil.



Zvrásněná tvář a ruce sepnuté,

byl pouhý snář, oči měl klenuté



Tu přišel kocour, cítěje bolest,

zůstal jen on a listí šelest.



A stařec vědom si, že zapomněl,

s kocourem pak zkameněl.

____

©2012