Večernice

Smutně a dlouze, zahleděl jsem se na oblohu,
příliš moc jsem tě lásko má miloval,
teď nevím co dělat, ale zapomenout nemohu.
Jen si vzpomeň, kdo komu lásku sliboval!

Slitoval snad se měsíc bledý nade mnou
a po svém paprsku mi Večernici poslal?
V šatech z hvězdného prachu stála náhle přede mnou,
já oněměl a zamilovaný pohled k ní vyslal.

Jak tisíce hvězd, zářil její havraní vlas,
od té krásy, nemohl jsem oči odtrhnout,
když promluvila, čarovně zněl její hlas,
já přece nemohu pro ni naši lásku zavrhnout.

Vždyť ona se mnou na Zemi zůstat nemůže
a já zase žít mezi hvězdami na nebi,
snad to měsíc dobře myslel, že mi pomůže,
ale já chci zůstat přece tady na Zemi.

I když překrásná, s díky na nebe Večernici vracím,
vždyť by na noční obloze večer chyběla.
Nechci žádnou krásku i když teď lásku ztrácím,
odcházet ale ode mne, s večerem jsi neměla.

Usínám sám, jen měsíc mne hladí září svou,
tolik si přeji, bys ve snu ke mně jsi přišla.
Zůstaň prosím ještě jen jedinou noc se mnou,
naší nové lásce vstříc - i Večernice vyšla.