Maminčina kytice - Jaroslav Seifert

V rodinném albu ze sametu,
jež nevešlo se na můj klín,
na stránce plné amoretů
je starý portrét maminčin.

Je v závoji, má dlouhou vlečku
a tatínkovi v čamaře,
který je nad ní u stolečku,
upřeně hledí do tváře.

Svatba a kvítí! Svatebčané,
tanec, prstýnky ze zlata!
Růžičky stuhou uvázané
tiskne si k srdci dojata.

A tmavé copy pod závojem
má třikrát kolem stočené.
Je mladá, krásná, a ten dojem
dítě už nezapomene.

Tatínek- jako tenkrát muži-
má kníry. Opřen vestoje,
dívá se na kytici růží,
zastřenou cípem závoje.

Dost růží už jsem viděl v žití,
nakonec zbylo těchto pár.
Dost měl jich, mnohé toužil míti,
a život přešel, jsem už stár.

Trpce si říkám tuto větu.
Jak je to hezké býti mlád!
Na stránce plné amoretů
jsou růže svěží posavad.