Vzkaz pro mámu

Oukej.
Pokusím se definovat sám sebe.
Je mi 20 let
a jsem hodně uzavřený do sebe.
Nevěřím na náhody,
každý si svou vlastní cestou jdeme!
A až po nějaké době zjistíme,
kam to vůbec vede.

Celý svůj život,
žiji v naprosté iluzi.
Pořád si něco nalhávat,
časem každého omrzí!

Žil jsem v tom,
že rodina je základ.
Věřil jsem tomu,
že by mě máma nikdy nenechala plakat.
Doufal jsem,
že na mě bude hrdá!
Doufal jsem že bude ráda!
Za to že mě má
a jak mě vychovala.

Byl jsem hrdý,
že jsem její syn.
A i když jsme zůstali sami,
snažila jsi se mi vytvořit rodinu, o které jsem snil!

Mami bránit si tě,
to byl pro mě vždy základ!
Pamatuješ jak na tebe chlap napřáhl?
Já v ruce nůž a hned záchvat.
Po tom všem čím jsme si prošli,
jsem ti slíbil, že na tebe už nikdo nebude sahat!

Nevím kde se to zlomilo,
nevím kde nastala chyba.
Ale začalo mi vadit,
když každou noc piješ litr vína.
A když jsem se to snažil odbourat,
přestala jsi se se mnou vídat.
Po tom všem....
Myslel jsem si že jsem pro tebe nejvíc,
chápeš, tvá opora prvního syna!

Teď když se na mě díváš,
vidím v tvých očích jen závist.
Vše jsem dělal na milion procent, jen aby jsi na mě byla hrdá!
Vidět tě, slyšet, že jsi na mě pyšná vážně rád bych!