Balada o smrti

Jen si tu tak ležím na bílé posteli,
venku se černá tma trhá,
na ztuhlé tváři smrt se mi objeví
a postel mi připadá tvrdá.
Život se vytrácí, z těla mi utekl,
ticho si s duší mou hraje,
že smrt je taková, nikdo mi neřekl,
ta nová zkušenost jen a jen má je?
Postel se prohýbá pod tíhou mrtvoly,
copak to kouká zpod peřiny?
Tlející nohy a na nich bačkory,
na hrudi zmuchlané, zažloutlé noviny,
chomáčky vlasů se válejí po tváři,
hnijící na bílém polštáři.
V pachu se zdechlina pomalu rozkládá,
jakpak jí asi je?
Nikdo ji nehledá, nikdo nepostrádá.
Jen ať si tu hnije!