Básnička

Když se ráno probouzím,

není dne, kdy po tobě netoužím,

chcí mi tvá láska,

není to jen rozržená páska.


Jak jen zapomenout,

nelze to opomenout,

snažím se velmi,

prosím, věř mi.


Byla jsi mou jedinou,

láskou neskutečnou,

chtěla jsi to jinak,

mám z toho mindrák.


Odešla jsi za jiným,

já cítím se viným,

srdce jsi ranila,

duši navždy zranila.


Kdybych si tě nevážil,

život tvůj bych položil,

a to do věčných temnot,

jako již nikdy nevratný klenot.


Štěstí máš, že si vážím žen,

není to pouhoupohé jen,

je to pravda a ty to víš,

proč o jiném sníš.


Nejsem dokonalý a já to vím,

i přesto o tobě často sním,

proč nejsi realitou,

ty potrestala jsi mě životní penaltou.


Vzpomínáš na naše první setkání,

samé litování a představování,

toho dne nelituji,

lásku tvou si už nevynucuji.


Možná to tak mělo být,

já nedokázal s tím nikdy žít,

tobě je to zřejmě jedno,

já klesl jsem na dno.


Užíváš si jistě života svého,

máš toho pana dokonalého?

Nevěřím tomu,

skočím do nejbližšího lomu.


Nikdy jsem netušil,

jak vztah náš se životem zatočil,

všechno je to pryč,

já pomalu beru do ruky ryč.


Už nevím, co psát,

ty přestala jsi mi lhát,

vztah náš skončil,

a já se poučil!