Bloudění ve vzpomínkách

V tichém údolí kdesi v dáli,
kde stával tvůj rodný dům,
táta s mámou si s tebou hráli,
ty oddával ses krásným snům.

Sny, ty rozplynuly se časem,
nezbylo z nich téměř nic.
Kam zmizela cesta, co vedla lesem,
jen ty vzpomínky zůstaly - nic víc.

Někdy zabloudíš ve vzpomínkách,
jak krásně tu bylo s tátou a mámou.
Kdy bezstarostně běhal jsi po kamínkách,
tou krajinou - pro tebe důvěrně známou.

Kde snad zpíval i potůček,
přitékal k nám z veliké dáli.
Do lesa to byl jen maličký krůček,
že jednou odejdem - toho jsme se báli.

Neveděli jsme o životě téměř nic,
netušili, co všechno nám přinese.
My čekali od něj možná trochu víc,
nakonec to nejdražší nám odnese.

Zas vzpomeneš na rodný dům a rodné údolí,
kde překrásný kus života jsi prožil.
Že dávno už tu nejsou všichni - srdce zabolí.
Je pomalu vše pryč - co život do vínku ti vložil.