Bráško...

Po domě jsem celé noci slídil,
maličkého brášku téměř probudil.
Čekal jsem v na tebe,
stydím se teď za sebe.

Za své slzy, za svůj stesk,
projely mnou jako blesk.
Pověz, proč tu nejsi teď,
když mezi námi není žádná zeď.

Nastává půlnoc další
a já čekám na tajnou schůzi naši.
Opouštím brášku svého spícího,
po celou tu dobu pokojně snícího.

Vyjdu ven do nočního ticha,
uvažuji, zda i tebe zláká.
Sladká myšlenka na společnou noc,
propůjčuje mi veškerou moc.

Moc konat, moc mluvit,
nebo třeba kompromis smluvit.
Poslouchám cikád cvrkání,
snad nedělám chybu zásadní.

Najednou slyším tiché kroky,
jakožto plížení náznaky.
Od pasu vytahuji katanu,
dovedu, cokoliv si zamanu.

Čekám protivníka rovného,
avšak vidím svého brášku malého.
Odhodlán ukončit mé trápení,
osvobodit mě od věčného znavení.



Znaven bojem, znaven silou,
stavím se za svou vírou.
Katanu tasím, připraven se bránit,
bráškovi se vzdálit.

On využije mého váhání,
divkého anděla s mečem pohání.
Nemám šanci proti němu,
ani proti žalu svému.

Stojím tam na místě,
má smrt přichází jistě.
O chvíli později na zem padám,
přerývaně přitom dýchám.

Pod svým tělem cítím horkou krev,
anděl nade mnou působí jako zjev.
Bráška ke mně pospíchá,
krev z mé hrudi rychle uniká.

Zrak můj mění se v mlžné vidění,
cítím vlastního těla znavení.
Upírám zrak na lunu,
jisté je, že již nevstanu.

Jen tak ležím, tiše váhám,
promluvit se zdráhám.
Naslouchám bráškovu pláči tichému,
nyní už však marnému.

Jen ten zlatý anděl opodál hledí,
zda katana mé hrudi dobře sedí.
„Promiň bratře,“ slyším jen,
potlačím svůj bolestný sten.

Z posledních sil zlaté vlasy pocuchám,
v paměti své zapátrám.
Nepoznal bratrskou lásku milou,
ale že to jde jen silou.

Udělal jsem chybu zvrácenou,
považoval jej za věc bezcennou.
Teď však vidím pravý opak,
po té dávné hlouposti ani náznak.

Teď už nic nevidím,
v černočerné tmě zabloudím.
Ucítím vůni domova, vůni ráje,
avšak pro mně peklo zraje.