Čas nevrátím

Sedím a myslím na to,
jaké byly mé chyby,
pocit viny těžký jako zlato,
a věty typu coby kdyby.

Čas ten nic nevrátí,
i když bych to moc chtěla,
když život se ti převrátí,
takhle jsem to nechtěla.

Nikdy jsem netušila,
že by se něco takového stát,
zlost můj zrak přehlušila,
a já se mohu už jen bát.

Nemám důvod smát se,
prosím strašně prosím vrať se,
mrzí mě to,
omlouvám se.

Teď když dívám se na tvůj hrob,
vrátila bych ty úžasné časy starých dob,
jak plyne čas a přichází zima,
každým dnem mě stále více sužuje vina.

Nemohu zapomenout,
nejde to,
já jsem to největší zlo,
které nejde opomenout.

Chtěla bych se schovat před tím vším,
jenže nejde to a moc dobře to vím,
nyní mohu jen zlomená na vratkých nohou stát,
a mé svědomí mě může pomalounku žrát.

Neuteču před tím nikam,
za své činy právem pykám,
jsem jak vězeň ve vězení bez oken,
slzy mé tečou jako voda potokem.

Můj velký sen,
je nemyslet na ty chyby,
alespoň jeden jediný den,
ale mysl a vzpomínky dělají divy.


Chci křičet tou bolestí,
chtěla bych najít způsob který mě z toho vyprostí,
jenže mé nohy se dotýkají dna,
není se co divit když je ve mě tolik zla.

Přijdu si jak pes,kterého zbili,
jsem já nechtěné dítě,které rodiče vypudili,
můj život je propojený tmou,
a já už si nejsem jistá ani sama sebou.

Plazím se po zemi a hledám odpuštění,
tohle je za můj hřích za to boží dopuštění,
a budu se plazit dokud nepadnu,
do pekla já rychle zapadnu.

Nemohu se na sebe ani do zrcadla koukati,
můžu jen v koutě brečet a doufati,
Bůh bude se na mě navždy hněvat,
odpuštění zbytečné je hledat.

A tak budu tiše,počkám na sladké zapomnění,
nebo na to až se něco v hloubi mé duše změní,
nechte mne prosím tak jak jsem,
nechtějte poznat zlo,kterým jsem....