Čas zapomění

Na skále vysoko nad strží
tam žena v černém šatu stála
s upřeným zrakem do dáli
se svému smutku nahlas smála
modrá zář z jejích očí
se v měsíčním lesku
rozbouřenému moři podobala

Byl krásný den
když ráno vstala
své černé vlasy učesala
slunce hřálo do oken
s úsměvem přivítala nový den

Rychle své šaty oblékala
do zahrady pospíchala
tam schůzku se svým milým měla
jen s ním celý život býti chtěla

Záměry matky netušila
že ženou pána
z nedalekého hradu býti měla
A stařec slintal rozkoší
že mladou ženu si ochočí

Dívka zatím nic netušila
svůj šťastný život si dosud žila
do zahrady chodila
za ruku s milým se vodila
a spolu snili o svém štěstí
které zatím tajili
netušili ani trochu
že rodiče dívky to již dávno zjistili

Toho rána kdy brzo vstala
do zahrady pospíchala
byl její milý dávno pryč
A věřit svým uším nechtěla
když jí to matka sdělila

Už zítra brzy z rána
za pána z hradu budeš vdána

Po zahradě běhala
milého svého hledala

Matka ho ke schůzce vylákala
cháska ho meči pobodala
pak ze skály ho shodili
peníze za to sklidili

Teď na skále tam dívka stála
nahlas se svému smutku smála
pak smát se náhle přestala
závoj si z hlavy sundala
ze skály dolů skočila

Dvě těla tam spolu leží
čas zapomění dále běží
ženou se nikdy nestala
však s milým se přeci shledala