člověk a ďábel

Když se člověk zamiluje do ďábla,
do vládce samotného pekla -
bez báje a strachu čelí jeho hrozbám
a nedává pozornost kotvám,
které stahují jej tak hluboko,
jak přeje si ďábel sám.

Že toto láska vlastně není,
že jen zlomit toho človíčka ďábel chtěl,
to on netušil ani ve svém snění
a za lásku neexistující by zabíjel.

Jeho přátelé ho varovali,
,,Vždyť je to ďábel!", říkali.
On na rady svých nejbližších nedá
a dál do lživých snů upadá.

Spoustu krásných chvil zažili
a spoustu dalších zažít mohli,
kdyby ďábel místo lží perfektních,
trochu citu vložil do úst svých.

Ale pak nastal ten den,
kdy ďábel ukončil hraní citů svých.
Úsměv zmizel jako pouhý sen
pod náporem slz nekonečných.

Tři dny a noci ležel človíček v posteli své,
nevěří těm lžím pekelným,
v hlavě stále myšlenky bolavé,
chtíc skončit s trápením svým.

Človíček ztratil smysl žít,
a tak tu teď leží v krvi své.
Nikdo nechce jen sám být -
ďáblovo plány jsou hotové.