Déšť city smyl

Je to tak dávno ty krásné chvíle,
kam se vypařily společné cíle,
kde jsou naše city,
proč hledáme jen chyby.

Kde jsou věci, co jsme měli tolik rádi,
bojím se věty, že nebudeme ani kamarádi,
naše srdce samotou vzplály,
kde jsou časy, když jsme se spolu smály.

Nejspíš je vítr někam odvál,
a my zůstaly jak cizí stát opodál,
nevyřčená otázka, co bude dál,
kolik nám toho život vzal.

Déšť naše city smyl,
spláchl z nás naší vůni,
nám už teď jen smutek zbyl,
a v očích je tolik slz jako vody v tůni.

Jak se to jen mohlo stát,
proč jsme si začaly lhát,
proč už to je zase jako v dětství,
proč si teď hrozíme pěstí.

Proč už nejsme jako pořádný bratr a sestra,
všechno je pryč a jako v zimě se nedočkáme léta,
tak ani teď nepřijde změna,
už nejsme malý, já jsem muž a ty zase žena.

Kde je něha a vzájemná pomoc,
proč je náš pokoj prázdný každou noc,
naše malé postele by mohly příběh vyprávět,
oba dva ten příběh známe a chceme ho opravit a vrátit zpět.

Jenže to nejde vrátit, je to nemožné splnit,
nad touhle ztrátou můžeme jen truchlit,
nebo se modlit, aby se zázrak stal,
který by nám vrátil všechno, co nám čas vzal.

Chybíš mi sestro má,
vždy za mnou můžeš přijít, když bude doba zlá,
jenže ty nepřijdeš, už mi nevěříš,
bojíš se, že můj hněv znovu pocítíš.

Nechtěl jsem to takhle,
snad to víš,
jednoho dne shořím v pekle,
snad mi do té doby odpustíš.

Mrzí mě to, měl jsem tě chránit,
a né ti takhle ublížit,
byl jsem špatným bratrem,
je škoda, že na chyby přijdeš až časem.

Stojím v našem pokoji,
vzpomínám jak ti jedna slza za druhou z každého oka tekla,
nakonec jsi to vyřešila tak, že jsi utekla,
doufala si, že už se s tím moje srdce spokojí.

Ale já stále neměl dost,
když ses vrátila, opět jsem si na tobě vybil zlost,
přišla sis v naší rodině jako host,
a jednoho dne si spálila most.

Utekla jsi navždy a nikdy ses už nevrátila,
chápu proč jsi to udělala,
nikdy jsem na tebe neměl vztáhnout ruku, jen abych tě pohladil,
jenže já tě bil a tolik jsem ti ublížil.

Od života bych si zasloužil pořádnou sodu,
rodiče se za mě musí stydět a otáčet se v hrobu,
mrzí mě to všechno, chci to vrátit zpět,
začít znovu bez téhle chyby a udělat ti hezčí svět.

Vím, že mi nikdy neodpustíš,
mít takového bráchu jako jsem já, to si nezasloužíš,
zasloužíš si mnohem víc,
odpusť už ti nikdy neublížím, už nestane se ti nic.

Promiň sestřičko moje,
nechtěl jsem, aby trpělo srdce tvoje,
už je pozdě ti to říkat, já to vím,
přesto o odpuštění stále sním.

Nikdy mi to neodpustíš,
vím, že kvůli mě se žalem soužíš,
takhle jsem to nechtěl, byl jsem blázen, že jsem tě pryč nechal jít,
byl jsem cvok že jsem tě mlátil a i teď jsem, když chci odpustit.

Pokud čteš tyto řádky, tak už víš nyní,
že v tvém životě pro mě místo není,
proto už tě nikdy nebudu kontaktovat,
ublížil jsem ti a ty už nevěříš, že se umím chovat.

Promiň sestro, mám tě rád,
vždy za tebou budu stát,
vždy tu budu abych tě bránil,
abych to co jsem zkazil zase spravil...