Hrad života

Ztrácím se v pomíjivosti svého života.
Z mé radostné písně zbyla jen bolestná nota.
Poslední nota, která melodii nevytvoří.
Jsem sama, v tom prázdném nádvoří.

Moje království rozléhající se v tiché přírodě.
Zrazená duše, která toužila po svobodě.
Prázdný hrad, bez radosti a veselí.
Všichni lidé náhle jsou vymřelí.

Procházím se chodbami hradu a cítím prázdnotu.
V této chodbě je konec všeho jásotu.
Uzavřené hradby před světem, ticho v duši.
I kdybych chtěla, tak nikdo mě neruší.

Brána se zavírá na dlouhá léta.
Všude kolem, kromě hradu, vše vykvétá.
Kolem létají ptáci a schyluje se k dešti.
Neotvírám, však na bránu klepou andělé nebeští.

Všechna příroda kolem ukládá se do zimního spánku.
Ptáci přestávají létat v tom mrazivém vánku.
Rozprostírá se klid, ale i samota.
Končí zde humor a všechna anekdota.

Utichla hudba, slavnosti skončily.
Děkuji, že jste mě svou přítomností poctily.
Chodím hradem, tím tichým, klidným místem.
Bez lidí procházím se v prostředí čistém.

Brána je pevně zavřená a pro hosty není prostor.
Není zde lidu a také ani rozpor.
Když nikdo není, nemá kdo ublížit.
Je zamčeno, nikdo si nedovolí se přiblížit.