Hřmění děl - nerýmovaná

Zvuky děl, slyším je už z dálky. Duní a hřmí. Někde daleko přede mnou, před děly i zákopy dopadají těžké granáty a trhají zem na kusy. Nejen zemi, granáty trhají naše nepřátele. Ale kdo jsou naši nepřátelé, Jsou to lidé. Nebýt války, nikdo by se nezamyslel, proč vlastně jsme nepřátelé. Byli bychom si naprosto lhostejní. Válka dělá z neznámých lidí nepřátele. Nikdy předtím jsme je neviděli a neznáme jejich osobní příběhy, ale navzájem se zabíjíme na rozkaz našich státníků.
Hřmot děl je slyšet stále hlasitěji, čím více se blížím k frontě. Tahle válka netrvá dlouho, ale již padlo mnoho synů matek, otců rodin, milenců šťastných milenek. Hydra války uchvacuje životy na obou stranách, nezná rozdílu. Smrt si libuje, další válka, na které zbohatne. Každá válka je pro Smrt hostinou. Nabírá plnými hrstmi, užívá si, raduje se.
Děla již hřmí tak blízko, že je nemožné slyšet cokoliv jiného. Nejsou to děla, jsou to bubny. Bubny, které bubnují do rytmu tance. Tance života a smrti. Nevypadnou z rytmu. Bubnuje na ně lidstvo. Bubnuje ze všech sil a bude bubnovat ještě dlouho.
Již neslyším hřmot děl. Slyším bubnování bubnů lidstva. Ty bubny jsou srdce. Dokud budou znít, tanec Života a Smrti nikdy neskončí. Svůj divoký a vášnivý tanec chaosu. Život a smrt své tango budou tančit navždy.