Jako smutný klaun

Sedíš a koukáš,
raději nic neříkáš.
V duši máš prázdno,
ale víš přesně
jak se cítíš.
Jako smutnej klaun,
co ráno s úsměvem vztává
a večer s pláčem usíná.
Jako zapadající slunce
nebo vyschlé jezero.
Jako denní motýl,
co lítá, když se setmělo.
Nemůžem snít o tom co bylo,
ale těšit se na to co bude.
Teprve pak uvidíme krásu
a štěstí úplně všude.
Jako smutnej klaun se každej jednou cítí
je to prostě úděl,
součást žití.
I když slunce svítí,
ty vidíš jen tmu.
Musíš se vyhnout do čeho se řítíš
a předejít tomu.
V duši řveš,
ale jinak se usmíváš.
Říkají si že si šťastný,
když se na ně podíváš.
Koukáš, ale nevidíš.
Čicháš ale necítíš
a sníš, i když zrovna nespíš.
Chtěl bys,
aby to bylo jako dřív
ať spíš
či bdíš
pořád na to myslíš.
Ale taky víš,
že už to jiný nebude.
A jestli si toto uvědomíš uvidíš krásu,
štěstí a lásku
úplně všude...
.. i tam. kde bys to nečekal

čas ale bohužel, vrátit nelze.