Kdo že to jsem...?

Kdo vůbec jsem, ptáš se mně?
Ta, co oči své upírá do země.
Nechtěj to vědět, neptej se znova.
Pečlivě vážím i v myšlenkách slova.
Kdybych ti řekla to, přece jen, snad.
Tak bys mě nechtěla víc nikdy znát.
Zůstaň, ty malá, v nevědomosti…
Jsem ta, co trápí se pro hlouposti.
Ta, která řeší trápení mnohých lidí.
Ta, která pokleknout dávno se stydí.
Já jsem jen omylem rozkvetlá slunečnice.
Ukradený život, ne méně a ne více.
Toulavá kočka, jíž nikdo nepohladí.
Ta, co o tom lže, protože jí to vadí…
Ach prosím, mlč, vždyť jsi má polovina…
Ty tolik čistá a já jsem tolik vinna…
Já jsem střep v ráně, tak bolí mě žít.
Přesto však nemohu za tebou jít…
Jsem ta, co hledá a také nachází.
Ta, které zdánlivě vůbec nic neschází…
Ta, které na cestě stále jen klopýtá…
Panenka z látky, špinavá, rozbitá…
Ach prosím, nezjišťuj, copak jsem zač…
Máš vidět úsměv můj, neslyšet pláč…
Já jsem ta prokletá, zmatená, prázdná…
Ta příliš tichá, ta příliš vážná.
Ta, která nemůže udělat vůbec nic.
Jsem jako malá myš, vyhnaná z popelnic.
Ta, která byla vždy jen jako, na hraní.
Nikdo mě nemá rád, nikdo už nebrání.
Ta příliš slabá, co příliš prý naříká.
Ta, která opláče, co se jí netýká.
Ta paličatá, hloupá, co je stále v boji.
Ta divná, která si střeží skrýš svoji.
Možná mě znáš a tohle už všechno víš.
Třeba není to tajemství tam, kde teď spíš.
Ale jestli netušíš, nechtěj to znát.
Chci být pro tebe ta hodná, ta dobrá snad.
Protože vím, že ty bys byla, malá.
Byla bys krásná, byla bys dokonalá.
Ne jako já, já jsem jenom náhražka.
A moje zrození bylo snad urážka.
Já jsem ta druhá, mě prý měli raději.
Já jsem ta druhá, ta, co měla naději.
Já jsem ta druhá, což dávno mě dusí.
Vždyť jsem až druhá, ale první být musím!