Krev. Rozlévá se každou vteřinou uvnitř mého těla a nesnesitelně běsní,
běsní jako válečníci buší do svých bubnů, když táhnou vstříc svému osudu a věří,
věří, že shledají se zase se svou posádkou,
stejně jako krev slévá se do sebe když život jejich pohasne.
Ač válčit bych chtěla, nemám jak,
mou hlavou řítí se litry krve a já upadám.
Upadám do bezesného spánku z něhož budí mne,
budí mne jeho hlas, hlas boží? Jsem v nebi?
Hlava se mi rozpadá na tisíce kousků, ne!
Nebe to není, to peklo jehož pána zní ohromný běs a nářek,
duši mé, již táhne k sobě.
Na břeh ocitám se a za ruku mě drží,
stačí však vteřina a o zem se mnou praští,
jak kdyby to jednou nestačilo a já musela bych dostat znovu pěstí, která se vrací a zvrací.
Zvrací své vnitřnosti byť žádné nemá, andělskou podobu snaží se mít,
proč ale trápí se, proč!
Trvá to moc dlouho a už se vrhá vstříc osudu svému.
Dál již nic není, jen prázdnota a prachbídné bdění,
děsí ho víc než peklo pekel, v němž už dávno, dávníčko sešel.
On však to nevzdává, znovu se vrací,
silnější nežli dřív, byť občas drazí,
nemá to lehké a pochopení,
tomu zas nedosáh,
lidskému stvoření, pořád je na dosah.
PeopleSTAR (0 hodnocení)