Když město usne tvrdým spánkem,
kostelní věž na něj smutně hledí.
Nechá se ovívat nočním vánkem,
město je oděno jen smutnou šedí.
Až ráno vstane naše sluníčko,
do zlatých šatů město oblékne,
na kostelní věž mrkne maličko,
teplo paprsků k zvonům dolétne.
V poledne se rozeznějí zvony,
daleko na míle slyšet jsou.
Ty zvláštní tajuplné jejich tóny,
večer zas všechno přikryje se tmou.
Ta často tím městem chodím,
jen můj smutný stín mne provází.
Svou lásku sem ve vzpomínkách vodím
a vždy se sluníčkem mi odchází.
Ráno mi vzpomínky sluníčko vrací,
ale já jej dávno o ně neprosím.
Pomalu i tvá podoba se nějak ztrácí,
tebe drahá už v srdci nenosím.
Až zase večer půjde město spát,
chci zapomenout, že jsem tebe miloval.
Ať tedy stane se, co má se stát,
ale že jsem tě potkal - často jsem litoval.
PeopleSTAR (29 hodnocení)