Martin Malinov, Báseň první: Trýzeň duše

Dlouhým životem kráčím osamocen,
na těle zdráv, na duši nemocen.
Původ mého žalu hluboko je skryt
a do duše mé nezvratně vryt.

Co jest tou příčinou, co duši mou drtí?
Je jí snad zármutek nad něcí smrtí?
Šťastného života iluze vzatá?
Vyhlídek, ideí, naděje ztráta?

Nikoliv iluze, nikoliv lež,
nýbrž, můj příteli, a to mi věř,
pravda je tou bolestí, jež duši mi drásá.
Pravda před kterou není již spása.

Lidstvo je souzeno v neklidu spočinout,
v bolestech duševních ukrutných zahynout.
Konec je, konec, s našimi hrami,
vrahy naší rasy jsme jen my sami.

Pýchu naší předchází pád,
padne lidstvo, padne i řád.
Nastane chaos, jenž náš svět zničí,
avšak v tom chaosu semeno vzklíčí.

Semeno naděje, počátek rasy,
kteráž bude pamatovat na staré časy.
Časy lidstva, jež dobra se příčilo,
následkem čehož samo se zničilo.

Poučí se z chyb předchůdců svých
a vyvarují se následků ničivých.
Tvrdit si, že toto stane se troufám,
neb v to celým svým srdcem a duší doufám.

Než však oni poučit se zkusí,
naše éra skončit musí.
Nezbývá než smířit se,
konec lidstva blíží se.
"Sbohem."