Mrtvá propast

Stát nad propastí,
shlížet do svojí vlasti,
vědět, že už Tě nezachrání,
poslední sílu dává Ti doufání.
Možná zázrak se stane,
plamínek naděje v Tobě ještě plane.
Sluneční paprsky jsou dávno pryč,
stále máš v sobě veliký chtíč.
Vteřiny pomalu běží,
nad městem už černá noc leží.
Studený vítr do vlasů fouká,
tvá myšlena najednou zdá se být hloupá.
Bílá tvář, skleněné oči…

A ty stále čekáš, jestli skočí.
Cítíš, jak po zádech běhá Ti mráz,
velmi vysoká je smrtící hráz.
Bosá chodidla k okraji blížící
a na nebi jen hvězdy zářící.
Celé město už dávno spí,
o dívce nad propastí nic neví.
Je tu jen ona a tvůj stín,
hromádka neštěstí se spoustou vin.
Možná prosí Tě o pomoc, jenže Ty neslyšíš.
Možná čeká, že právě Ty ji zachráníš.
Ty však nemáš dost odvahy, ji zastavit.
Chceš jí její bolesti zbavit.
Už skoro nedýchá,
smrti pomalu se dotýká.
V tom přichází bouře
a dívka do propasti klouže.
Padá dolů, jak pírko letí.
A pod jejím srdcem naposled bije i srdíčko dítěti.
A ty až teď víš, že cizí vinou,
teď v černé propasti dvě duše hynou…