Nech mě odejít do tmy..

Prosím dovol mým slzám téci,
dovol mi plakat ve dne, v noci,
v těch slzách je tolik osvobozující moci,
dovol jim téct po mé tváři, musím plakat, falešně už se smát nechci.

Prosím nech mě jít do tmy,
odpusť, ale už jsou sečteny mé dny,
už dávno vyhasly mé sny,
že na mne zapomeneš, to prosím slib mi.

Má nemoc mě čím dál více zmáhá,
tohle jsou mé poslední chvíle, kdy ti mé srdce bolestivé sbohem dává,
ač se snažím nedávat to znát,
nelze to zakrýt, už nemohu se smát.

Promiň mi že jsem slabá,
promiň že brečím jako malá,
ale bolí mě to, že už tě neuvidím, možná z nebe,
snad tam dojdu a počkám tam na Tebe.

Snad se ze mne stane hvězda na obloze krásné,
a budu ti ukazovat cestu, kterou bys měl jít,
ale jako každá hvězda jednou spadne,
tak i já, ale až poletím, zamávám, jestli budeš chtít.

Odpusť mi tyto slova,
neříkala bych je, kdybych mohla,
vím, že je slyšíš nerad,
já umírám, už tu není šance stonat.

Moje duše se pomalu vytrácí do ztracena,
ležím bezmocně v posteli jako vodou opařena,
snažím se ještě ze všech sil, vyhrát tento boj,
ale život už mě odzbrojil, doslova mi sebral zbroj.

Prosím neplakej, ty nemáš důvod,
můj život mi přijde jako jeden velký podvod,
přála bych si začít znova,
chtěla bych ti říkat něco jiného než tyhle slova.

Přála bych si tě potkat dříve,
a prožít s tebou delší dobu a zažít znovu naše krásné chvíle,
chtěla bych splnit naše společné cíle,
procestovat s tebou svět, mít v nohách kilometry, míle.

Né prosím neutírej moje slzy,
nech je téci tiše, klidně,
můj konec přijde brzy,
už není naděje, že to bude jiné...

Tak se s tebou loučím,
je mi to líto, ale už musím jít,
vím, že tě pláčem ničím,
ale už prosím dovol odejít do tmy, kde budu moci bez bolesti snít.

Tak se tu hezky měj,
prosím neplač, jen se stále na mě nádherně směj,
Miluji tě,ale už odcházím,
pochovejte mě do země, odkud pocházím....