Nesplnitelná touha ?

Toužím po lepším světu,
kde nebude vládnout moc.
Kde zahrady budou plné květů,
kde bude jasná snad i noc.

Neustále myslím na lepší zítřky,
ale dočkat se pořád nějak nemohu.
Jen čekám, kterými vejdou dvířky,
snad zatím smutek a starost přemohu.

Je mi líto, jak ze života se vytrácí
radost a ochota druhým pomoci.
Jen ta má naděje se nikam neztrácí,
kde se jen nápravy domoci?

Ten život je uspěchaný stále čím dál více,
zdá se, že žijeme jak na horské dráze
a přesto každému pomalu uhořívá svíce,
jen za všechno platíme příliš draze.

Kdy si člověk konečně uvědomí,
že dost věcí v životě udělal špatně,
co všechno jen má na svědomí,
vždyť především o něho jde vlastně.

Když nezačne každý sám u sebe,
těžko se na tom světě něco změní.
Tolik toužím po lepším světě pro tebe,
ale co dělat? Jen v mých silách to opravdu není.

Že nějaký zázrak se stane, neustále doufám,
vždyť člověk přece na světě je rád.
To já jen pořád nad něčím hloubám,
ale na změnu, musel by být člověk mlád.

Přesto věřím, že tady zase krásně bude,
nad zlobou a záští láska zvítězí.
Na dobu, kdy bylo jinak, jen vzpomínka smutná zbude
a lidé si uvědomí, co vše jim bylo přítěží.