O bílé velrybě

Řádek po řádku,
přečti si pečlivě,
řeknu ti pohádku,
o bílé velrybě.

Bude to pohádka smutná,
ale seď a poslouchej!
Předmluva k ní je nutná,
rybáře stihl trest krutej.

Bílá velryba smůlu nosí,
proč nedopřáli jí svobodu?
Teď o záchranu marně prosí,
na slunce, obrací se k východu.

Vždyť dlouhé a dlouhé roky,
ve svém království tady žila,
přežila nesčetné útoky,
snad doplatila na to, že je bílá.

Když slunce nad oceánem,
rozzářilo svoji smutnou tvář,
rozloučilo se s posledním mohykánem
a poslalo mu svoji zlatou zář.

Už nebrázdí nekonečné oceány,
jen rybáři, se nevrátili domů,
snad se dočká ona nirvány,
ale rybáře provází jen řev hromů.

Na dně oceánu budou snít svůj věčný sen,
zaplatili za bílou velrybu nejvyšší daň,
proč se lidé honí za dobrodružstvím jen,
proto ohrožené živočichy vždycky chraň!