Otázky do neznáma..

Ztracena v myšlenkách se ptám,
zda jsi to ty, zda tě ještě znám,
kde jsou ty časy, kdy jsi mě chtěl,
kde je ta doba, kdy se na mé tváři úsměv skvěl.

Nechápu jak ses mohl tak rychle změnit,
stále tomu nemohu uvěřit,
předtím jsi mě chtěl šíleně,
ale teď jiné si zveš do postele...

Jediné co teď na srdci mám, jsou otázky do neznáma,
otázky které šeptám do ticha, roztřeseným hlasem,
snad se to spraví časem,
snad to skončí věta známá.

Ptám se sebe sama,
kdy přišla tahle změna,
proč teď se cítím být na dně,
proč to šlo tak snadně?

Volám tiše tvé jméno a doufám že to uslyšíš,
nekřičím, jen doufám že se sám vrátíš,
že přijdeš tak rychle, jako jsi odešel,
že u mě najdeš to, co si u těch jiných holek nenašel.

Tím myslím pravou čistou lásku,
někdy si říkám jestli to, že s nimi spíš, nebereš jako sázku,
odpusť tyhle slova co píši na webu,
ale bez tebe to nejsem já, bez tebe padám na hubu.

Bolí mě jak se pořád snažím zvednout ze dna,
všude kolem mě je tolik temna,
kde je tvá pomocná ruka,
kde jen najdu tvé pravé já, toho hodného kluka.

Nevím zda mi tě vzal osud, nebo kdo,
vím jen to, že ať to byl kdokoliv, napáchal velké zlo,
sedím ve tmě v pokoji mém,
a jediné co dělám, je že na tebe myslím každým dnem.

Hledám ty rysy, které se vypařily,
proč se chováš, jako by jsme k sobě jako kámoši nepatřily,
proč jsi zmizel z mého života,
bez tebe mě trápí nekonečná samota.

Prosím vrať se zpět,
prosím rozsviť zase můj tmavý svět,
vrať se prosím teď hned,
spěchej.. bez tebe mi přijde, že mám v žilách místo krve jed.

Když se ráno vzbudím,
myšlenkou k tobě se vracím,
jenže už tě nevidím jako před tím,
odpusť mi tahle slova, ale změnil ses a já to vím.

Už to nejsi ty,
už v tobě není ten kluk, co mi psal dlouhé dny,
nevím co se stalo, proč si spálil svoje sny,
ale jedno vím, už to nejsme MY...

Mohly jsme být spolu a mohly jsme mít budoucnost,
ale po tom co se s tebou stalo, je všechno pouhá minulost,
snažit se zapomenout je těžké,
to že to ale budu nejspíš muset udělat, není vůbec hezké.

Možná ti to přijde lehké, ty už jsi zapomněl nejspíš,
kéž by ses vrátil, kde sakra vězíš,
je toho tolik, co nevíš,
a tím co nyní děláš... tím mě ničíš.

Mé otázky do neznáma,
je jich spousta a odpověď mi není známa,
ale pořád bojuji s pocitem, že přece jen zapomenu,
bojím se, že pak budu jako ty, že už si na tebe nikdy nevzpomenu.

Tak mě tedy nech jít,
já pokusím se bez tebe žít,
co to plácám bez tebe to nejde,
slzy mám na krajíčku, snad to přejde.......