Příběh Jacka Nicholsona

Na kameni sedí,
choulí se pod kabátem,
na cestu hledí, třese se strachem.
Čeká čeká, rok za rokem,
století se mění v prach,
duch co kdysi býval klukemt už ho nebaví,
nemusíte z něj mít strach.
Na těle vichřici necítí,
nevnímá ledové mrazy,
ten zlý pocit ryby v síti,
ten pocit i smrt mu kazí.
Přes všechny útrapy,
přes všechny bolesti,
však stále cítí pocit štěstí,
i když je slabý,
žít už ho nebaví,
i přes tu hroznou samotu,
nezapomíná,
jakou kdysi provedl botu,
co spáchal,
a jakou způsobil škodu,
když udělal tu hroznou věc,
ale pak, jako když řekl švec,
šibenice tomu,
učinila konec.
A teď,
když na to si vzpomene,
na jazyku cítí med,
jakousi sladkou rozkoš,
nelituje,
že spáchal to co spáchal,
a i když ví,
zapomene,
i přes to co udělal,
necítí vinu,
a tak se raduje a sedí ve stínu,
na kameni,
a přemítá,
co vlastně osud mu udělil,
a proč z něj udělal špínu.