Příběh z nemocnice

Stát se pacientem nemocnice,
to nikomu se asi nechce.
Někdy však jsi nucen udělat ten krok
a podstoupit určitý zákrok.

S předoperační zprávou čekám na příjmu.
Už sestra pro mně přichází, snad dělá si psinu?
Za jiných okolností bych propukla snad v smích.
Není jinde místo, musíte na oddělení ryzikově těhotných.

Snad tu třeba omládnu, jsem překvapena celá,
manžel dělá si legraci, abych mu prý ještě neotěhotněla.
Na dvoulůžkovém pokoji jsem tu zatím sama
a pobyt si zkracuji různých lejster podpisama.

Souhlas s výkonem, anestezií, jaká podstupuji ryzika
co to má být, vždyť i tak v háji je má psychika.
Pozdě odpoledne přichází na lůžko vedle spolutrpitelka.
Diví se, to bude dlouhé, vždyť na pokoji není ani telka.

Noc je dlouhá, nervy tečou, nedá se vůbec spát.
Paní stále chodí a do rána snad s mobilem si bude hrát.
Celé dopoledne hodiny se vlečou, jít rychleji nemají snahu.
O půl jedenácté i s lůžkem jedu chodbou do výtahu.

Výtah stoupá, mou postelí houpá, jako by si se mnou hrál
a je tu konečná přestupovat, operační sál.
Do mých žil už teče roztok uspávací,
na nos a ústa lékař cosi přiklopil.

Z hluboka dýchat a mé vědomí se náhle vytrácí.
Pomalu probírám se na Jipu, do žil kape jiný roztok.
Nad hlavou mám spoustu hadiček a budíků,
mou pravou paži cosi tiskne, sám měří se tlak-to je pokrok.

Odpoledne o půl druhé jsem již zpátky na pokoji.
Paní vedle přivážejí skoro k večeru,
kolem ní snad všechny sestřičky se rojí,
otvírají okno a mokrý ručník přikládají na hlavu.

Noc již byla klidnější a obě jsme snad trochu spaly
a další den po snídani propouštěcí zprávu čekaly.
Za měsíc pak na kontrolu a pro zprávu z biopsie.
A teď přece honem domů, tam kde každá žije.

Opouštím oddělení nemocnice a zaslechnu pláč miminka.
Zatím co já v noci spala, zrodil se nový život
a k ránu z další ženy stala se tu maminka.