Procitnutí, s věnováním ;)

Pořád přemýšlím, čím to je, že neumím dát najevo své city.
A není to tak dávno co došlo mi, že za tím vším jsi ty.
Snažila jsem se tě dostat z hlavy,
namluvit si, že jsi nikdy nebyl ten pravý,
že to s tebou vlastně nebylo nikdy skutečné
a že nic nevrátí ty naše chvíle společné
i kdybych se snažila sebevíc.
Chtěla jsem tě milovat, však nemám zhola nic.
Teď, když podařilo se mi zbavit se tvého zajetí,
mohu konečně hledat milující objetí
a doufat, že nebude tak chladné jak to tvé.
Ne, už nikdy nechci vracet naše chvíle společné!

Tak sbohem, ty jenž jsi mi rozuměl a snad mě měl i rád.
Jak naivně jsem doufala, že vydrží to napořád...
Však musíš vědět, že znamenal jsi pro mě víc než jsi tušil.
I přes to mám po tvé "likvidaci" o moc větší klid v duši...

Tak naposledy, můj milý M., jsem ráda že jsem tou, kterou doopravdy jsem a že je to znát
a že mě už netíží tvé nejisté "mám tě rád".
Jsem ráda, že konečně znám tvou skutečnou tvář a vím, že je to teď, jak má být.
Protože teď můžu zase klidně žít a snít!

(Ano, snažila jsem se o zplození několika rýmů,
však mysl má jako by byla zahalena v dýmu
a nedovede dostat ze sebe ani jednu kloudnou hlásku...
Jako by život můj visel na provázku.
Tak nemějte mi za zlé že si jen tak blekotám.
Asi půjdu přemýšlet radši o smyslu života... :D )