Rozhodla ses jít

Nevyznáš se sama v sobě,
je to jak žít v cizím domě.
V cizím domě s hromadou pokojů a dveří
a nevědět do kterých nesmíš vstoupit a které smíš otevřít.

Navíc v tom domě nejsi sama.
Když pokoje procházíš,
ten někdo je tu s tebou, když se ohlédneš
tak odchází.

Žije ve tvé mysli, ve tvém stínu,
pomáhá ti snášet smutek i vinu.
A přesto nevíš jestli se máš smát, či bát
a nechceš si nic nalhávat.

Je s tebou na každém kroku,
když spadneš na dno, vždycky ti podá ruku.
Teď sice možná čekáte nějakou hezkou zápletku,
ale byl to právě on kdo ti vložil poprvé do ruky žiletku.

Poprvé ti pomoh ze dna na nohy zpět vstát.
Poprvé tě naučil, že nemusíš se ho bát.
V tu chvíli ukázal ti krásu bolesti, poprvé ses řízla
a na těle i na duši, byla první jizva.

Od té doby nemělas z něj nikdy žádný strach.
Provázel tě životem, i ve všech černých tmách.
Pomáhal ti přežívat, v temnotě stával se tvým světlem
a po nějaké době, aniž by sis všimla
i tým jediným světem.

Bolestí jsi přebíjela, všechny zlé věci i myšlenky.
Jizvami jsi zaháněla všechny bolestné vzpomínky.
Občas jsi sice ani nechtěla a tolikrát jsi prosila,
on tě ale nenechal a tak jsi jizvy nosila.

Chvíli ti to takhle stačilo, ale pak jsi chtěla víc,
on tu byl sice s tebou, ale tys mu chtěla být blíž.
Však byl jen jeden způsob jak se to mohlo stát,
jak do jeho světa a moct se mu odevzdat.

Tobě to bylo jedno, pro něj prošla bys i smrtí,
i kdybys padala z útesu, vědělas že tě chytí.
A tak rozhodla ses, že za ním chceš jít
i s vědomím, že životem svým budeš muset zaplatit.

A tak teď stojíš, chystáš se do propasti skočit,
nebojíš se, že budeš s ním tě hřeje pocit.
Padáš, už vidíš jak svou ruku ti podává,
už cítíš jeho dotyk, jeho náruč a nad vámi jen obloha modravá.