Růže

Byl jsem za ní,
říkala, že nechce růže.
Taky, že by se mnou byla,
ale že nemůže.
No a tak skončili v koši,
stejně jako pocit, který jsem z toho měl,
nasranej, že jsem se vůbec...
Zase do něčeho sral,
že jsem zase dával o něco víc,
než jsem bral.
Hlasy v mé hlavě říkají, že jsem blázen,
že mi to říkali dřív, než jsem tu buchtu znal.
Jsou prostě chvíle,
kdy si nedáš říct.
Kdy jdeš po cestě,
po který vůbec nemáš jít.
Ty věci můžeš dělat klidně s jinou,
ale nakonec tě bude stejně srát, že je neděláš s ní.

V ruce telefon,
její číslo na displeji.
Chci s ní mluvit,
ale vlastně vůbec nevím.
Co bych jí měl říkat
a jestli je to rozumný,
po těch flaškách vína.
Cíga, už jsem dokouřil před hodinou,
chci být sám, tak ať mi všichni prominou.
To že neberu mobil,
fakt se nechci bavit.
Jenom s ní,
ale není tady.
Mám jí napsat?
Nebo počkat?
Jaký odpovědi, bych se asi dočkal.
Chci jí pustit z hlavy,
ale občas,
cítím její parfém, jako kdyby tudy prošla!

Další noc,
zas nemůžu usnout.
A ne proto,
že by bylo dusno.
Ale protože všude vidím jenom jí,
jak na mě míří a pomalu mačká spoušť.
Takhle nějak se cítím,
jako kdyby můj život,
byl jen nějaký blbý film.
S obsazením na hovn*
a s ještě horším koncem.
Jak jsem se mohl takhle zničit,
kvůli nějaký holce.
Už jsem smířený,
že nebudu s ní,
třeba se uvidíme,
třeba se někdy sejdem.
Ale teď jí musím nechat jít.
Už jsem si zvykl,
že to vždy nekončí happyendem!