Samomluva...

Zažívám vlastní medicínu. Je hořká, s vůní zatuchliny.
Sluneční svit v zajetí stínu a na srdci jen omrzliny.
Ne nadarmo říkala máma "Kde budou ti tví přátelé,
co sedaj k tobě jako vrána, až skončí pitky veselé?
Za každou lež dvě se ti vrátí, za levou jiná levota."
Měla si pravdu, milá máti, jsem sama s ranami života.
Jak zasila jsem, tak taky sklízím, nemá cenu si nalhávat,
že pro blízké stala jsem se cizí. Já brala a sama nechtěla dát.
Teď už je pozdě na omluvy, zkusit si pro odpustky jít.
V zajetí vlastní samomluvy. S tím prostě musím umět žít...