Shledání

Ve chmurném podzimu hrají si děti,
jak ráda poslouchám jejich upřímný smích,
hrají si na čas, život co letí,
pak jako by svět najednou ztich.

Náhle jako by se zastavil čas.
Přišla jsem a pohladila malé dívce vlasy,
pak zafoukal vítr a okolo nás
mával keři, stromy, jak zvadlými klasy.

Že snílek prý je mi do ucha šeptala,
že chce být básnířkou a verše psát,
že strašidel bez ducha - dospělých - se vždy bála,
ale přitom všem by chtěla lásku dát.

Chtěla by jim říct, ať už se nemračí,
že prý jí postačí slyšet je se smát,
pak ale řekla mi, že strach vše potlačí.
Koukla jsem jí do tváře. Byla jsem to já.