Smrtící tělo

Ztracená v nicotné temnotě, pyšně říkající si ,,To zlo“,
Zahalená do šatů smutečních, té ohavné smrti kouzlo.
Smích byl pohřben do rakve zaživa a v zemi hodně hluboce,
Srdce roztříštěno kamenem, dopis na rozloučenou je zakázané ovoce.

Propadám se níže, okolo sebe spatřím pouze chaos a strach,
Ten je cítit všude, každý má respekt z toho, kdo je tu vrah,
Housenky pochybností rozežírají mou mysl, díry se v ní tvoří,
Člověk je bytostí nevděčnou, vždy sní jen to, co si špatně neuvaří.

Melodie křiku provází mě děsivou nocí beze snů,
Utápím se na souši pomluv, až na samé dno si klesnu,
Harmonie dechu vynechává, chybičky se v mlze skryjí,
Slepá dívka vidí očima své duše, co nás uvnitř jednou pozabíjí.

Smrtkou v hábitu jsme my sami, s životem nemáme žádné příměří,
Vinit a soudit je chybou naší, odrazu zrcadla se snadno uvěří.
Dětská naivnost v tu chvíli zmizí, až okusíš svou moc, jaké to je ublížit,
Už slyším naostřenou kosu pomaloučku, neslyšně se kolem Tebe plížit.