Smrtonosný úsvit

Bledá slza po tváři teče,

když jí skončí život za úsvitu,

každá vteřinka se vleče,

a její hlas se ztrácí v nočním třpytu.



Nemůže se nijak bránit,

síle lásky podlehla,

šance, aby se mohla zachránit,

tu už dávno zavrhla.



Stejně by utéct nemohla,

tak proč se vzpouzet silám moci,

které by sama nepřemohla,

tak zůstala sama v černé noci.



Jak čas plyne nenávratně,

život mizí z jejího těla,

zabránit by tomu nemohla,

i kdyby sama chtěla.



Až sem lidé ráno přijdou,

ona už je nespatří,

přes její chladné tělo přejdou,

vědí, že její srdce už nikomu nepatří.



Pozdě litovat dívky krásné,

jejíž hruď „zdobí“ rána řezná,

i její oči už jsou prázdné,

a ona už ani sebe nezná.



Sotva úsvit přiblížil se,

jejího těla dotkla se sluneční zář,

už nikdy neprobudila se,

a slunce ozářilo její mrtvou tvář.