Spící lvi

Spící lvi hlídajíc brány,
Po boji s démony hojí si rány.
Oči jim všem, tíží sen,
A i já už upadám ve své lóže unaven.

Ve snech procházím zahradou,
Se svými zlatými strážci po boku.
Vdechujíc všech květů vůni omamnou,
V ruce zápisník, píšíc právě tuhle sloku.

Za smaragdovým zámkem, bílé jezero,
Vzduchem se nesou labutí písně.
Já stojím na břehu, v ruce květinu zelenou,
V hlavě jen s jednou otázkou: vlastně, kým jsme?

Po světě chodíme jako těla bez duše,
Snažíc se potlačit, naše démony.
A pak ve světě snů, kde na nás nikdo nemůže,
Chceme se stát vlastních příběhů hrdiny.

Ve snech každý by chtěl, žíti svou pohádku,
Být někdo jiný, kdo má alespoň trochu štěstí.
Jen na chvíli pod koberec, zamést svých problémů hromádku,
S úsměvem v tváři, jako blázni tančit v dešti.

Jen na chvíli zbavit se okovů světa,
Které vždy při zemi tě drží.
S anděly po obloze létat,
Ať je zima, nebo sněží.

Dívky ve snech, hledají své prince,
Dobrodružné duše, překonávají strasti.
Však jen co se zbudíš, zůstane tohle vše v uzavřené skříňce
A tvůj pohled znovu spočine, jen na bílé zdi. Jsi pasti.

Plný zážitků, avšak zase jako prázdná schránka, probdít den,
Čekaje jen na jeden okamžik, než znovu ulehneš ve své lóže unaven.
Než spadnou ti víčka a ty znovu padáš do náručí svého snu.
A že všechno co vidíš, se nikdy nesplní ? teď nechceš věřit a pravdu.

A i když je to všechno jenom klam, alespoň na chvíli nás donutí věřit,
Nechává každého z nás prožít svůj šťastný konec.
Do světa fantazie nechává pootevřených dveří.

Avšak stejně tak jako vaše, i můj sen se ke koci chýlí,
Přítomnosti mých lvích strážců, se snažím užít ještě chvíli.
Než doprovodí mě k bráně, kudy se vrátím zas zpět do svého světa.
A však já se k nim zase vrátím, vždyť právě oni mi pomohli uvěřit a naučili létat.