To bolí...

V celim mim životě byl jen jeden kluk. On se líbyl mě, a já myslím že jemu. Potkala sem ho n výtvarce, seděl u krajního stolu, vždy měl sluchátka a pohupoval se na židli. "Co děláš zítra?" Zeptal se. A někde ze zadu se ozval dívčí hlas: "Vidíš, a už tě chce někam pozvat!" Já sem se příšerně zatvářila a odešla sem.
Bylo mi hrozně trapně, ale né určitě tak jako jemu. Od té doby nic s klukama nechci radši mít.
Pak sem ho ale vyděla jak nesl nahoru do třídy keramiku, naštěstí mě kamarádka v čas probrala, jinak by byl průšvich. Pak sem ho viděla jěště jednou a naposledy, šel ze schodů a z něakou holkou. Hihňali se a dělali cukrbliky.
A v tom sem ten dívčí hlas poznala... byla to ta co řekla "Vidíš, a už tě chce někam pozvat!". Já sem byla v šoku a měla sem slzy na krajíčku, zmatená ne, ani zklamaná, ani zaskočená, pro to neexistuje slovo. Už sou to 2 roky co sem ho neviděla,a 2 roky co se klukům vyhýbám dost velkým obloukem. Čas zahojí všechny rány, ale tohle není rána, ale chybějící ruka. Bolí to, strašně moc...