Touha po dešti

Nenasytné paprsky slunce spalují zem,
ničí zeleň, studánky i radost z žití.
Kdo navrátí nám tu radost přece jen,
radost obyčejného lidského bytí.

Když potůčky si vesele bublaly v trávě,
nad nimi hrály si barevné vážky,
skoro se zdálo, že pohádka začíná právě
a teď nemáš chuť poslouchat nějaké nářky.

Kam se podělo to naše milé sluníčko,
co pohladilo nás po těle i po duši?
Každý den přineslo radosti maličko,
teď zdá se, že celou zem vysuší.

Proč najednou k nám příroda je tak tvrdá?
Snad chce ztrestat všechny lidi na Zemi.
Ukázat nám všem, že nepoleví a je hrdá,
proto tak opovrhuje přáními našemi.

Vysychají prameny, usychají vzrostlé stromy,
požáry spalují rozžhavenou zem,
lidé zoufalstvím pláčí, opouštějí svoje domy,
smutně přihlížejí této zkáze jen.

Teď voda má snad zlata cenu,
ale kde vzíti ji, když před očima mizí?
Snad stejné je, když ztrácíš ženu,
najednou je ti kolem všechno cizí.

Ženu najdeš snáze, než-li pramen vody.
Marně toužíš koupat se v kapkách deště,
sucho přinese jen bídu a samé škody.
Příroda nás trestá - co chce od nás ještě?

Já vím - chce jenom lepší zacházení od lidí,
vždyť k ní se chováme, jak ke svému nepříteli.
Vědomě ji stále ničíme, to ona ale ráda nevidí,
jen chce, by zákon přírody my měli stále na zřeteli.

Příroda je mocnější, my ji nikdy nepřemůžem.
Proto bychom rychle měli jíti do sebe,
zamyslet se - a teprve potom říci můžem,
že konečně něco zase uděláme jenom pro sebe.