Třináctá komnata

Svou třináctou komnatu otevírám,
ublížila jsem a nelze to vzít zpět.
Před tebou ale dveře nezavírám,
přeji si, by se přestal točit svět.

Co vše mi můžeš dávat za vinu!
Vždyť ani ty jsi fér nehrál,
myslela jsem, že leccos prominu,
jen nevím, kdo z nás víc prohrál.

Nerad se člověk přiznává
k něčemu, s čím chlubit se nemůže.
Až po dlouhém čase poznává,
že tím své duši vlastně pomůže.

Léta ubíhají a svědomí tíží,
co stalo se , nikdy stát se nemělo.
Právem mně viníš a rozsudek se blíží
i nebe nade mnou se setměnlo.

Dnes už je marné něco měnit,
zničila jsem životy dvou lidí,
tolikrát jsem všechno chtěla změnit,
ptám se - jak Pán Bůh to vidí?

Jak začne člověk po něčem pátrat,
většinou to k ničemu dobrému nevede.
Život tak nějak začne rychle chátrat
a žal na kraj propasti tě dovede.

Zrada vždycky hrozně bolí,
ale také ji lze odpustit.
Teď držela bych ránu holí,
už musím si svoji vinu připustit.

Snad bych odpustit dokázala,
jen ta paměť - tu mám sloní.
Vzpomínat jsem si zakázala,
přesto vzpomínky se v hlavě honí.

A tak stále se mnou výčitky půjdou,
probdělé, nekonečné, smutné noci.
Pořád ale ještě věřím, že lepší časy přijdou
a že do tvých očí - podívat se budu moci.