Vzpomínka na 13.8.2002

Opět v plné kráse se skví
náš starý Kamenný most.
Kdo z nás toho tolik ví?
On navyprávět by se mohl dost.

Zas vypráví si s řekou Otavou,
na staré, dobré časy si vzpomíná,
na tu tichou řeku loudavou,
že zradila nás, raději zapomíná.

Pod oblouky mostu klidně si plyne,
vesele laškuje s paprsky sluníčka,
na cestě k jezeru s loďkou se mine,
odpoví na pozdrav každého človíčka.

Vždyť tu řeku máme všichni rádi,
odpustili jsme jí, co nám provedla,
vždyť právě pro nás ona je tady,
za dlouhá staletí, dobrou práci odvedla.

Když po řece vor za vorem se plavil,
údolím tklivé písně vorařů se nesly,
v úžasu se každý na břehu zastavil
a vodáci na pozdrav zamávali vesly.

Dnes už na ní vory nejsou vidět,
pryč jsou ty nezapomenutelné doby.
Přesto ani dnes nemusí se stydět,
tu starou řeku stále něco zdobí.

Překrásnou krajinou cestu si razí,
protéká rozkvetlými lukami i lesem,
když někdy do města jak divoška vrazí,
pak její rozmary velmi těžko nesem.

Občas nás zlobí a vzápětí po duši hladí,
taková ta naše řeka někdy přece bývá,
že krásně je na řece, vyprávět mohou mladí,
my s ní se smířit musíme - co jiného zbývá.

Staré stromy z obou stran ji lemují,
jsou němými svědky celé její historie.
Celá staletí navzájem se milují,
v tom je ta jejich krásná harmonie.

Tak jako voda v řece, stejně plyne čas.
Řeku i čas - ty nikdo nikdy nezastaví.
My všichni si musíme uvědomit včas,
že řeka tu bude stále, jen nám čas už nikdo nenastaví.

Řeka dál bude si vyprávět s bílými oblázky,
jen my už tu dávno nebudem s ní.
Kdo přijde po nás, prohlížet zas bude si obrázky
a opět určitě zahoří velikou láskou k ní.

Tak to bylo po staletí a tak to bude stále,
že lidé k řece patří a ona k nim zase.
Snad jen, že ona bude přece jen o kus dále,
rozumět snad si budou - bohužel už v jiném čase.