Zapomnění

Od rybníka je slyšet ržání koní,
už pomalu na krajinu soumrak padá,
čerstvě posekaná tráva omamně voní,
ale co nový den přinese, jen člověk hádá.

Vysoko nad mou hlavou rozsvítí se hvězdy,
snad proto se rozzáří, by nikdo ve tmě nebloudil.
Zasním se a jen tiše zdáli šumí hvozdy,
kdo tomuto kraji tak silné kouzlo přisoudil?

Ocitám se tam, kam snad ani stopy lidí nevedou,
jen v duchu si přeji, by ještě jednou se vrátil čas.
Trochu jsem smutna - to jen vzpomínky dovedou
a přesto na ta místa se vracím zas a zas.

Na tisíc kouzel, ta místa pro mne stále mají,
už nikdy se nemohu od nich odloučit.
Teď ještě mnohem krásnější se mi zdají,
ale jednou se budu muset s nimi rozloučit.

Jak těžké je loučení, když něco tolik miluješ,
dnes úplně jinak uvažuji o životě a téměř o všem,
že ale dost věcí udělat jsi nestihl - jen tiše zalituješ.
Chyby napravit ani nestačíš a najednou je po všem.

Po všem tom krásném, co tady tak dávno bylo,
snad jen ty lesy zpívají stále stejnou píseň.
Přála jsem si, by tu pro mne kousek štěstí zbylo,
smutek do duše se vkrádá a padá na mne tíseň.

Já věřím, že probouzející se den, rozjasní mou mysl,
ráno je přece vždycky moudřejší večera,
zas pro mne život začně míti nový smysl,
ráda rychle zapomenu na vše, co tu blyo včera.

















smutek do duše se vkrádá a padá na mne tíseň.