Zastav se

Říkal jsi tolik slov, všechna byla prázdná ...
Tak moc chtěla jsem ti věřit, pořád dokola
Prostě už nemám sílu čekat a svítit jak hvězda jasná
a poslouchat ta slova znova a znova
Stále jen dokola "ano tady jsem,
pro tebe, spolehni se"
Já potřebuji tě, volám, bojím se, za ruku mne vem...
prosím ... ale nedokážu pohnout se,
posunout se, kamkoliv,
nedokážu stát na místě,
za tvoji přítomnost dala bych cokoliv,
ale ty nemůžeš mi dát víc než nic, to vím už jisto jistě
Stále jen sliby, a ta prázdná slova,
já nechci už jen čekat,
znova a znova,
čekat a doufat...
Bolí to, já vlastně neznám tě.
Věřila jsem, doufala,
ty moc dobře víš, že já čekám tě,
že čekám tady a jsem zoufalá.
Co dala bych teď za tvoji přítomnost,
tak bolí to, že to snad nejde ani vyslovit,
tiše, tak tiše pláču, taková zoufalost,
tak bolí to, a ty snad jakoby to nechceš dovolit ...
Nebo to nechápu,
co vlastně chceš?
Chceš mne? Nebo jen hledáš jakousi záplatu?
Odejdi a radši už na dobro běž...