Závrať

Smutné černočerné nebe teskní
lahodnou písní soumraku.
Samota mne svírá a zebe,
když hledám soucit u mraků.
Ztratil ses v mlze rychleji,
než tě zaznamenal můj zrak.
Nevnímám ty, co mě míjejí.
Cítím jen dallší srdeční krach.
Mé myšlenky pohlcuje závrať,
však přesto stoupám výš a výš.
Ta cesta. Bez šance na návrat.
Však marné je někde teď hledat skrýš.
Tvé dlaně mi dávaly naději,
že sny nejsou jen kresby malované mrazem.
Než jsi se ztratil daleko v aleji.
To zmizely mi všechny rázem.
Před skokem nádech poslední,
v tom přicházíš s bezelstným výrazem.
Lituji s tebou promrhaných dní.
Zas jsem ta, koho čeká tvrdá zem...