Žiletka

Život se bortí,
myšlenky zakazují chodit ven.
To že jsi na dně,
skryj za falešným úsměvem.

Celou mou mysl zastřel stín,
přes slzy dávno svět nevidím.
Zapomněla jsem, co je smích,
o pomoc volám v nocích bezesných
a slzy padají z očí mých,
jak venku na zem bílý sníh.

Beznaděj, chtíč zemřít, skryj za
falešným úsměvem,
z noční můry nestane se krásný sen.
Tak svou starou známou žiletku si vem,
skonči to vše, svým krvavým křtem.

Vana je napuštěna.
Žiletka naostřena.
Na smrt jsi připravena.
Ve vodě uložena.

Žiletka tě v prstech trochu zastudí,
ještě kus, pak už tě snad nikdy nikdo nevzbudí.

Žiletka svůj účel zcela splnila,
tvou rudou krví voda již se zbarvila,
jak krásné to je a nádhera
napříč smrti svykročila.

Omámena pocitem že odcházíš,
že někdo je tu s tebou nevnímáš, neslyšíš.
Že s tebou někdo třese, křičí ať neumíráš...
Už tě to ale ani nezajímá...... jsi šťastná, že naposled usínáš.

Však probudíš se v posteli,
kolem tebe přístroje,
celá v bílém sestra, ptá se : ,, jak ti je ? ,,
na tvou záchranu už ale pozdě je,
tvé oči naposled shlédly stěny pokoje.

Tvou smrt oznamují přístroje,
už dočkala ses svého pokoje.
Neboj se, už ti nikdo neublíží,
ztratila jsi svět, už není pro tě cely, ani mříží.

Tak leželo tělo dívky,
na nemocniční posteli.
Ruce v obvazech,
tvář s úsměvem.
Už ji nezachraňujte,
už opustila tento svět, i zem...

A tak bílými jizvami zdobena,
okovů života zbavena,
do černé naposled oděna,
zemřela dívka zlomená.