V mokrém písku zřetelné jsou stopy,
dávno žár vyprchal z oblázků.
Déšť častěji chladem zem kropí,
vzpomíná muž na letní lásku.
Zlatou korunku z pampelišek měla,
podzim jak z nich chmýří lásku rozfoukal.
Já věřil jsem, vždyť byla skvělá,
do oříškových očí jsem se zakoukal.
Nejspíš na mne rychle zapomněla,
v mé mysli stále žhavá vzpomínka.
Na mé volání již neodpověděla,
hluchá je tvá telefonní linka.
Náhle se v mlze zjevila postava,
v písku však nezanechává stopy.
Je to anděl či žena pravá,
nebo si ze mne kdosi žert tropí.
Na zádech z peří bělostná křídla,
průsvitné tělo stříbrný háv zdobí.
Odpusť, i já v tobě se zhlédla,
mé místo však je již v nebi.
PeopleSTAR (1 hodnocení)