Ztraceno...

No a co, vždyť nás to nebavilo,
přeci jsme tak moc jiní,
přesto mezi námi cosi bylo,
i když dochází mi to až nyní.
Nejspíš jsem vážně podlehla,
ale jen na chvilku malou,
po týdnu vášeň vybledla,
čekala jsem,kdy plameny opět vzplanou.
Nedošlo mi,
že nikdy se nesmíme už obejmout,
říci si-to bude v pořádku,
na všechny křivdy zapomenout,
prožívat společně pohádku.
Všechno je teď pryč,
jako loňský sníh
a tak srdíčko, klidně si křič,
má odpověď je hlasitý smích,
který rozléhá se temnotou.
Já už jsem si jista svou vlastní hodnotou!