Mikulášská nadílka

Bílé vločky sněhu padají ti za límec,
zima je tu a po roce zas přišel prosinec.
Kolem vánočního stromu, který krásně září,
kráčí tři postavy tak rozdílných tváří.

Bílý sníh na chodníku jim pod nohama křupe,
jeden z nich snad kulhá, nebo tak podivně dupe.
Na hlavě vysoká čepice a v ruce berlu třímáš,
bílé vousy zdobí líce tvé, vždyť ty jsi Mikuláš.

Ten co tolik dupe, má snad dosti upito?
To ne, to jen na zamrzlé louži uklouzlo mu kopyto.
Černý kožich, na hlavě rohy, každý před ním utíká,
čmouhy v tváři, v rukách řetěz, děsí každého hříšníka.

Třetí od mrazu na tváři má ruměnec,
bílá křídla z peří, toho nebojíš se přec.
Svatozář nad hlavou vánočně naladí,
vlídná slova anděla něžně tě pohladí.

Než dítko navštívíš večer svou postýlku,
přinese Mikuláš velikou nadílku.
Zazpívej písničku, neb verše vše změní,
musíš se naučit, že zadarmo nic není.

Dítko se strachem však zalyká,
když vidí řetěz a pytel čertíka.
No tak čerte, anděl praví, buď přece shovívavý,
hlavně když máme tu lásku a zdraví.