Paní Zima

Zas je tu čas ten vánoční,
čas klidu, štěstí a lásky.
Zvony kostela zvou na půlnoční,
z dáli jsou slyšet jen tiché hlásky.

Cože se to ozývá z tak veliké dáli?
Kdo ruší krajiny ticho svaté?
Jakoby sny najednou se mi zdály,
z temnoty lesa vyjíždějí sáně zlaté.

Na kozlíku sedí krásná bílá paní,
snad sama královna sněhová.
Odkud se vzala - to nemám zdání,
jen z pohádky vím, jak se ona zachová.

Srdce má ledové a studenou tvář,
nezná, jak prostá lidská láska hřeje,
kol hlavy své stříbrnou má zář,
nechápe ani, co člověk si právě přeje.

Její pohled ledový jen píchá a mrazí,
nemůžeš už potom na něj zapomenout.
Najednou jako nůž, když do srdce ti vrazí,
rád bys nechal lásku v srdci vzplanout.

Kam její chladný dech dolétne,
vše se promění v království ledové.
Kam pak zrak tvůj dohlédne,
najednou mizí láska i dny medové.

Klidně nech běžet dál ten vánoční čas,
netrap se, že velké štěstí ti nepřinesl.
Těš se však, že za rok tu bude zas,
vždyť tolik štěstí najednou - bys možná neunesl.