Rolničky

Rolničky jen potichoučku zvoní,
krajina se pomalu stmívá,
cesta ubíhá pod kopyty koní,
tak krásně při jízdě se snívá.

Měsíc opatrně vykukuje nad lesy,
do tváří pořádně štípe mráz,
dřív jsme tudy jezdívali na plesy,
pokaždé nás vítala rybníka hráz.

Znám to tady jako staré boty,
ať je jakékoliv roční období,
jen ptáčci teď nehledají žádné noty,
ale příroda se vždycky něčím ozdobí.

Bílé sněhové čepice jí sluší,
stejně jako v létě, ty omamné vůně.
Že nádherně je tady, každý dobře tuší,
hluboko v lese, ukryta je tmavá tůně.

Do ní, když na chvíli se zadíváš,
hlava se ti tak nějak zatočí.
Potichoučku s lesem si povídáš
a slzy pomalu, derou se ti do očí.

Rolničky ze vzpomínání mně probudí,
je na čase, vrátit se zase domů.
Pozor dávám, ať rusalky se nevzbudí,
na rozloučenou, mávají mi koruny stromů.