Báseň zatoulané mysli

Jak krutý život dokáže být,
když se o něj neodhodláš bít.

Z těží oči - otevřený máš,
z nesnáse po štestí, na všechny doléháš.
A furt se jenom ptáš,
smutný hábit každý den na sebe oblékáš.

Možná - i snídani si v klidu uděláš,
ovšem v okně tma jak kdyby noc,
obličej vodou si pak ladně polechtáš.
lásky a štěstí tam opravdu není moc.

Slunce z očí vyhaslo,
při pohledu na svitno.
Světlo totiž vůbec není?
Smog se všude rychle šíří!

Lidi potom jan tak stojí,
koukáš na na ně jako němí.
Vidíš je, všechny v jednom cejchu.
Obelhaný! Okradený! - Rychlá cesta do zániku.

A ty pak stojíš mezi nimi,
říkáš si že nejsi jako oni,
hlavou ovšem otočíš,
náhle všechno - rychle pochopíš,
nic tady tím nezvrátíš,
a furt se jen potápíš.

Naučená stezka žití,
kup si naše levné pití,
stačí zajít do práce,
ušetříš -
koupíš si pak mekáče,
vydržíš.

Jsi v tom jednom velkém cyklu,
nepropudíš - když nemáš kliku.
Své vědomí odůvodníš,
spokojeně se pak doma voníš!
Parfém koupíš za kus papír,
taháš si ho rychle z gatí.
Cenu nemá ani jedno.
Trvá to jak dlouhé kino.

V místě stěnami obklopené.
vypadá to jako moje oblíbené,
je to pro mne tak moc známé,
ale ani tady neznám ty slova správné,
je to u mě doma v bytě,
smrdí to tu po novotě,

Necejtím se tady volně,
zvláštní proudy cejtím v sobě,

Nenaladím svůj vysílač,
hlava třeští! ''Kde je ten zpínač?!.''

Plahočím se po pokoji,
skoro jako mrtvý, nevím co by.

Zkusím hledat ve svém nitru,
našel sem tam starou kliku,
Dveře velké jako hrom,
nedohlédnu na vrchol.
Široké pak stejně tak,
šokující malba šlehající z jejich zad,
klade tomu na důraz.

Zmocní se mě velký strach,
už nemůžu kroky vzad.
Zapřu ruce do vší síli,
otevřel jsem mocnou síni.

A tu,
spatřil jsem svou hlavu,
zcela pokrytou - záhadou špíny,
Necejtím se tam ve svý kůži.
Vím že je to moje tělo,
vztupem se však co si změnilo.

Prohlídnu to harampádí,
vidím smutek a dlouhé kání,
za všechny své špíny,
co po letech se teď ke mě nazpět plíží,
nesnáším se a padnu k týly.
Brečím a naříkám k vyší síle.
Už vím, že takhle se nedostanu do cíle.

Dlouhou chvíli počítám.
žádný konec mě ale nevítá,
málem už pak zoufalí,
vzpoměl si na jedno přísloví.
Pak se cosi změnilo,
ke světlu se zas zablesklo
směju se jak hrdlo ráčí,
odměnu mám ve svý náruči.

Tak dlouho to tam leželo,
opuštěně to na mě čekalo.
Přímo pod nohama svýma,
leželo to tam jak kus sýra.

Tolik dní a tolik let,
žil jsem jako slepý zjev.